Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. gymnázium I

23. 3. 2012

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Hvízdal vítr a odrážel se od zdí domů
z dob baroka i klasicismu,
brnkal na vodiče vysokého napětí
jak na struny od kytar,
klávesy pražců hrály pod údery kol vlaku na koleje,
srážky bubnovaly do střech, přístřešků, žlabů a betonových tvárnic.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Vlak InterCity uhání přes všechen ten nečas,
zakusuje se do krajiny,
uhání jak pole koní při dostihu.
Raffaela se dívá do tmy a rozeznává vní obrysy a světla.
Světla houstnou, vytváří pomalinku šňůru svítících korálků,
vlak ztiší, vjíždí do nádraží.
V záblescích se mihne hříva bělouše Oříška,
na kterém jede Alanův přítel Snislav.
Raffaela nechá koně oddechnout,
pátrá po ceduli - Ústí nad Ejí.

Za chvilku to znovu odpískají a vyrazí se.
Jen doufejme, že Snislava s Oříškem nepředjede
Anastázie s Louskáčkem...
Raffaela už trochu dřímá,
koně se rozplývají ve zvucích úderů na koleje.
Kdesi v dálce zaslechne píseň,
jako by ji hvízdal vítr,
nerozumí slovům, nepamatuje si melodii.
Začíná ji fascinovat.

A Raffaela vzpomíná.
Jak z ní byla u vytržení!
Raffaelina píseň. Píseň cesty do Zvonkova.
Jen škoda, že ji lze tak těžko zachytit...
Jsi to ty? Nejsi to ty?
Je to dávno, ti tři šeptali z dálky:
Neboj se a pojď!
...a co dál? Co bylo dál?!
Nebylo to: "Aspera ad astra...?" Ne, ne. 
Jdi cestou tmou svou? Takhle nějak?

"Vydej se tam!" napovídá Snislav.
"Ty si to pamatuješ?"
"To se ví. Já si pamatuju ledacos, co ty jsi zapomněla,
a Alan ještě víc," řekne vlídně.
Jeho oči jiskří skrz šero,
ale to tak, aby si spolucestující všimli,
že se Raffaela usmívá.

"Řekneš mi to?"
"Řeknou ti to tam, kde ti řeknou všechno," ušklíbne se Snislav,
"Ty, kvůli kterejm jsi to všechno zapomněla!"
Raffaela nechápe.
"Brzo se dozvíš," ujistí ji Snislav,
vsedne na Oříška a zmizí.
Divný, jak divný. Nejde mi to dohromady.
Raffaela zase pomalu usíná.

Kde jsou ti tři?
Jak vlastně vypadali?!
A byli vůbec tři? Byli vůbec?
Snad je odvál vítr.
Škoda, že jsou pryč.
Ale cosi zpívá: Jsi to ty? Nejsi to ty?

Raffaela hlídá tmu za oknem, aby nepřejela.
Babička přišla naproti a už na ni mává,
její hlas je radostný i prokřehlý zimou.
Když jdou křupajícím sněhem, není skoro vidět,
ale obrys střechy se svítícími okny se objeví,
jak zajdou za zatáčku...
vysvobodit je z mrazivého, povívajícího ovzduší,
které voní sněhem a ledem.

Schoulené smrčky zahrady vypadají
pod svou bílou peřinou jak sněhuláci.
Mají hebkou přikrývku, která je všude oblá a měkká.
Tolik něhy ve zšeřelé zahradě...
ale už do tepla,
buchty by mohly vystydnout, kdyby to uviděly...

A Snislav? Šup do tepla za nimi.
Krásné, přenádherné prázdniny.
Jaké to dřív bylo příjemné.
A teď? Ani tady Raffaela nedokáže zapomenout na starosti.
Nerada se vrací do města,
ale stůl na psaní tam je přece jen lepší.

Raffaela zírá skrze okno vlaku do tmy.
Doma nebude, kdo by ji uvítal ani žádné buchty.
Ale to nevadí, nejhorší je, že musí zase do školy.
Gymnázium ve Zvonkově má prý nízkou úroveň,
a tak nezbývá, než studovat ve městě.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Vítr se odráží od zdí činžáků,
brnká na vysoké napětí, vlak duní po kolejích,
déšť bubnuje do plechů.
Jsi to ty? Nejsi to ty?
To je píseň Zvonkova, povzdychne si Raffaela,
kdy sem zase pojedu?
Projdi tou tmou! zní odnikud.
Jako tmou? Kam? Kudy?
Tou, co se jmenuje školní rok?

...a kdo to vlastně říká?
Je to snad princezna, ladná jako kočka
a zcela určitě je to jakýsi snový obraz, co vzápětí zmizel.
Ale byla tu, byla,
tiskla tvář na okno a měla zmoklé vlasy.
Pak se prsty dotkla skla a protáhla jím ruku.
Chtěla Raffaelu pohladit,
ale zmizela dřív, než to stačila udělat.
Už je vidět jen tma.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Raffaela si oddechne,
že se jí nestačila ta cizí ruka dotknout.
A vzápětí jí to přijde...

kde je Alan?!  Alane!?
Kde vězíš?
Alan nikde.
Ani Alan, ani Snislav.
Jen tma, vlak a krajina.
A samozřejmě vítr, déšť a Raffaela.
Šero v kupé je velmi prázdné.
Opravdu hodně - prázdné.

A Raffaela si pojednou uvědomí,
že si nepamatuje, aby se jí za posledních pár let někdo dotknul.
To mimo podání ruky a vyšetření u lékaře.
Je to vůbec možné?
Ať je či není,
Raffaela najednou cítí takové prázdno,
že ani Alan není s to jím projít
a musí se na své místo po Raffaelině boku pracně probojovávat.

Vlak brzdí, lidé proudí ven.
Ta úleva, Alan čeká na peróně.
Mlaskání podpatků a neony,
řezající zbytky tmy v koutech.
Cvaknutí klíčů, schody, dveře.
Taška letí na koberec v pokoji.
Leden může začít.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Vánoce jsou dávno pryč a prázdniny ještě daleko.
Je tma, všichni unavení.
Raffaela leží a zírá do tmy.
Nálada vadne, venku hvízdá vítr
a odráží se mezi domy,
brnká na dráty a hučí.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Raffaela se pomalu posadí.
To NEJSEM JÁ! probleskne vědomím.
Proč to dělám?
Když sedím tiše, tak na nás křičí, že hlučíme.
Když se učím, kříčí na nás, že nic neumíme.
Proč? Proč mě NEMAJÍ rádi, když se učím a jsem zticha?
Proč?

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Raffaela teď chodí po škole na nějaké injekce.
To víte, alergie. Třeba to zabere.
Každý týden jezdí ze školy přes řeku na druhý břeh,
kde je ta ordinace.
Každý týden sedí v čekárně než na ni přijde řada
a  vypráví Alanovi o tom,
co bylo ve škole a jak se jí tam nechce.

Jednou šel náhodou po chodbě lékař.
Raffaela se mu zdála smutná,
tak se jí dotknul na tváři.
Ou, prrr, moje neposlušné city,
můj neposlušný obličeji.
Proč dáváš najevo, že jsi z toho celá pryč, Raffaelo!?

Od té doby  jezdí Raffaela ze školy přes řeku na druhý břeh,
kde je ta ordinace.
Každý týden sedí v čekárně než na ni přijde řada
a vypráví Alanovi o tom,
co bylo ve škole a jak se jí tam nechce.
Tak dlouho, než se zjistilo,
že to na tu alergii opravdu nezabere.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Víkend je pryč, pátek ještě daleko.
Je tma, všichni unavení. 
Raffaela leží a zírá potmě po pokoji.
Nálada vadne,
venku hvízdá vítr, brnká na dráty a hučí.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Raffaela je vyčerpaná a leží klidně.
Jen v kůži je podivně smutno...
Jakoby se chtěla natáhnout jak žvýkačka k té ruce,
co ji chtěla pohladit skrz sklo vlaku.
Jak kdyby měla strašnou žízeň,
není to k vydržení, a Raffaela už tuší,
už vzpomíná,
dlouho se jí nic takového nestalo,
neví, proč to tak dlouho necítila
a je příliš vyčerpaná.

Proč žiju mezi šedými nádražími,
v šedých ulicích,
proč se mi lidé zdají jak kamenní andílci pod nánosy ptačího trusu?
Co to je? Tenhle svět, co v něm žiju?
Sním či bdím?

V kůži je zase strašně smutno...
Raffaela nahmátne studenou zeď,
sjede dlaní níž: "Alane?! Jsi tu?!!"
Sevře v dlani pevně okraj peřiny...
...a náhle je ticho.
Alan je tu se mnou,
ale mě se strašně stýská.
Divný, jak divný. A nesmyslný je to.

Jsi to ty? Nejsi to ty?
Denis neví, co Raffaelu trápí.
Stojí mezi známými v jedné z městských galerií,
odfukuje kouř, popíjí víno, vykládá, směje se.
Bodejť - je vernisáž.
A tu má známá Raffaeliny mámy.

Když máma Denisovi Raffaelu představí,
podá jí Denis ruku.
A není to jen tak nějaké podání ruky,
je to skoro jako pohlazení.
Raffi honem klopí oči.
"Nechceš sušenku?" nabídne Denis gestem ruky občerstvení.
Raffaela rozpačitě první schroupne.

"Ty taky kreslíš?...Kam chodíš do školy?...Co děláš o prázdninách?" roztrhne se pytel otázek
a společenská konverzace mezi rozpačitou Raffaelou
a přátelským, nicméně až příliš suverénně vyhlížejícím Denisem
může začít a trvat, dokud počáteční nervozita nepovolí,
Denis i Raffaela se trochu neuklidní,
Denis neztiší řeč a Raffaela neřekne,
že ji to ve škole moc nebaví.
"Nebaví?" povídá Denis.
"Moc ne."
Pak už oba mlčí, hluku je ale až až, to víte, vernisáž.

Šedé ulice, mlaskání podpatků a neony,
řezající zbytky tmy v koutech.
Máma a Raffaela jdou domů.
Raffi si matně uvědomuje,
že Denisovi ani neřekla naschledanou.
Vytratila se jako pára nad hrncem.

A Denis už od těch dob ví,
že Raffaela je,
nechodí ráda do školy, ale neví proč.
Zato však ví,
že Raffaela jezdí o prázdninách k babičce vlakem InterCity.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář